Nedávno mě někdo upozornil na jeden zajímavý článek od Jacoba A. Stevense. Už jeho nadpis byl natolik poutavý, že jsem se dal i přes jeho rozsáhlost a cizojazyčnost do čtení. Jak jsem se ale čím dál častěji díval do slovníku, napadlo mě, že bude lepší rovnou celý článek přeložit a dát ho k dispozici i jiným, kteří angličtině zrovna dvakrát nehoví. Rady v něm jsou totiž natolik podnětné, že by byla škoda, kdyby nadále zůstávaly uzavřeny pouze anglicky hovořícím. Rád bych také poděkoval všem, kteří mi s překladem pomáhali, zejména pak Quiarkovi a Richardu Homolovi.
|
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Iterativní game design je jedna ze zásadních metod využívaných herními návrháři při balancování herních mechanik. Studium všech jejích principů mi trvalo bezmála rok a teprve když mi do sebe všechno pěkně zapadalo jsem se odhodlal ji aplikovat do praxe. Po nějakých čtyřech možná pěti dalších měsících musím říct, že metoda je neuvěřitelně účiná, jenom vyžaduje od svého designera neustálou péči a pozornost. A to stojí hodně času.
C
Závěr seriálu věnujeme posledním dvěma kapitolám hrubého konceptu naší hry. Kromě integrace herních mechanik a základního herního obsahu musíme odprezentovat i vlastní představu vypracování hry. Především jak bude vypadat a jak bude zvučet. Hra disponuje zajímavou game play a čtenáře konceptu máme na lopatkách. Je na čase ho dorazit. Trochu si zahrajeme na produkčního a zkusíme si představit, že řídíme tým, který se stará o realizaci.
Zvolna se blížíme ke konci seriálu. Po výčtu klíčových featur už čtenář našeho konceptu ví, jestli má chuť se jím dále zabývat nebo ne. Následuje totiž popis základních herních mechanik a herního obsahu. Pokud jsme čtenáře nechytli za srdce předchozími kapitolami, tato se pro něj stane jen stránkou s několika řádky, které při nejlepším očima jen přelétne, aniž by vstřebával jejich obsah. Jestli se nám ale povedlo vzbudit v něm zvědavost, bude se chtít dozvědět, co všechno hra bude vlastně nabízet a jak přesně se hraje.
Ocitáme se na samém počátku tvorby herní dokumentace. Hrubý koncept je výchozím dokumentem projektu. Předchází mu vlastně jen zápisky z přípravných prací (brainstorming, selekce, tvorba). Vycházím tedy z toho, že v tuto chvíli už máme ucelenou představu o hře a že jsme jí správně postavili. Dnes se budeme snažit uhrnout do několika řádek o čem hra vlastně je. Čeká nás nesmírně důležitá kapitola Abstract (často také Game overview).
Obecnou teorii
aneb jak navrhnout intuitivní herní mechanismy. Autorem tohoto článku je Jason Bay, který jej napsal pro Gamasutru. Potvrdil, že v jednoduchosti je síla a že pod svícnem je největší tma. Odhaluje zajímavý způsob jakým ladit interakce a připravovat vyvážené výzvy, proto jsem se rozhodl část jeho článku volně přeložit do češtiny.
Game design je proces vytváření herního obsahu a herních mechanik. Zatímco herní obsah bývá volným odrazem návrhářova subjektivního vnímaní herního světa, balancování herních mechanik pro vytvoření optimální hratelnosti je složitější záležitostí. Představte si, že před Vámi leží hromada různě velikých zubatých koleček, pérek a klínků, které do sebe máte zapojit tak, aby vzniknuvší mechanismus nejen fungoval, ale zároveň byl co nejvýkonjší. „Mám použít spíš malý kolečka, velký kolečka nebo mám mezi nima hledat ideální poměr? Nemám to rovnou roztřískat kladivem? Mám, že jo?!“ I zkušenější borci otevřou manuál. Game Design Patterns představují soubory návrhářských pravidel, rad a poznatků, které balancují a rozvíjí herní mechaniky jádra Vašeho projektu.
Už od chvíle, kdy se začne o hře přemýšlet, začníná herní designer s tvorbou dokumentace. Jeho stůl zaplní popsané papíry, tužky, zvýrazňovače, guma, nůžky a další pomůcky, kterými napomáhá ztvárnění své vize. Vzniknuvší dokumenty, tedy výsledky takového snažení, můžeme směle rozdělit na formální a neformální. Zatímco ty posledně jmenované představují všechny poznámky, zápisky z brainstormů, vystřihovánky a čmáranice (a mohou tedy navždy zůstat schované v šuplíku), formální dokumenty putují do ruky vývojovému týmu, producentům, marketingu, vyšším manažerům a jsou proto závazné. Mnohokrát zmiňovaný GDD neboli Game Design Document je jen posledním formálním dokumentem v řadě a zároveň vyústěním návrhářova snažení. Pojďme krůček za krůčkem – na začátku všeho je koncept.
K výzvám jsem si toho řekli v předchozím článku poměrně dost. Nakousli jsme i fakt, že ruku v ruce s nimi jde i systém odměn. Obojí hráče motivuje k setrvání ve hře. Klíčem k úspěchu je mezi těmito motivačními prvky zachovat rovnováhu. Teď, když už znáte způsoby, jakými se vytváří a kombinují, stane se pro vás vyvažování posledním krůčkem k tomu, abyste ovládli celou techniku úplně.
Jedním z Vašich úkolů při navrhování hry bude zajistit, aby se hráč po celou dobu ocital před nějakou výzvou. Ve chvíli, kdy nemá cíl, na který může mířit, stane se pro něj hra nezáživnou. I když budete dělat třeba novodobou obrodu PONG a výzva je tak hlavně „dát soupeři gól“, neznamená to, že pro hru nemůžete připravit například mód „Světový pohár“ nebo do ní zahrnout power-upy, na které se při zachování stávajících pravidel vyplatí mířit. Při obhajobě Vašeho konceptu před potenciálním zadavatelem projektu bude právě slovo „challenge“ omíláno do zblbnutí. Pojďme se říct něco o tom, jak se výzvy připravují.
Příspěvky (RSS)