Dnes vám přinášíme poněkud netradiční článek. Vyrazil jsem na výlet do Červeného Újezdu, abych na vlastní kůži vyzkoušel muzeum arkádových her. Jen co do něj vkročíte, si však začnete připadat, jako by vám bylo deset. Paráda!

Muzeum arkádových her se nachází nedaleko Prahy ve vesnici Červený Újezd, v areálu tamního hradu. Pokud hledáte místo, kam vyrazit se svou přítelkyní, rodinou, či přáteli, právě jste ho našli. Nádherná krajina malebné vesničky vás oslní už na první pohled a čím více se budete blížit zdejšímu hrádku, tím více budete překvapeni.

Muzeum se nachází před areálem hradu v malé dřevěné budově. Pokud si budete chtít odpočinout, přímo na nádvoří v prostorách historické stavby se nachází šlechtická krčma. Zatímco atmosféra muzea vás vrátí o pár let zpátky do dětských časů, myslivecké trofeje, obrazy a hudební nástroje všude po zdech, ovčí vlny na lavičkách a středověká hudba v nádherné krčmě vás vrátí ještě mnohem dále – do časů kdy rytíři a princezny nežili jen v pohádkách.

Pojďme se ale zase věnovat samotnému muzeu. Jakmile vejdete dovnitř, oči se vám rozzáří v kouzelném sledu blikajících automatů hrajících nezapomenutelné osmibitové pecky. Golden Axe, Street Fighter, The Simpsons…najednou se vám začnou vybavovat vzpomínky, jak jste po škole jezdívali hrát tyhle unikátní hry na automatech s kamarády. Příjemná obsluha vás uvítá a poví vám, co všechno si tu můžete zahrát. Vstupné je pro dospělého 99 Kč, ale za to zde můžete zůstat jak dlouho chcete a hrát co se vám jen zlíbí bez jediné mince.

Mnoho automatů je z důvodů šetření energie vypnutých a o jejich zprovoznění musíte požádat obsluhu, ovšem ta vám vždy velmi ochotně vyhoví. Zbývá si tedy jen vybrat, na co máte chuť, uchopit joystick a zahájit zběsilou éru znásilňování velkých tlačítek a poddat se extázi nadšení. Budete si připadat jako malé dítě, které dostalo svou vysněnou hračku pod stromeček. Užijete si tu bezstarostnost a vybavují se vám všechny možné vzpomínky. Tenhle pocit je k nezaplacení.

Po několika hodinách strávených na automatech se mi podařilo odchytit hlavního protagonistu muzea, Jana Ornu a zeptal jsem se ho na pár otázek.

Ahoj Honzo. Tvoje muzeum vypadá skvěle. Vidím zde spoustu automatů, které jsem v mládí míval tolik rád. Kolik kousků v současnosti čítá vaše sbírka?

Naše sbírka má v současnosti asi 73 funkčních kousků a na zbylých pěti pracujeme.

Kterého z nich si nejvíc ceníš?

Určitě Space Invaders z roku 78 s černobílou obrazovkou. Pak jsou ještě verze Taito a tak dále, ale tohle je v podstatě zlatý grál, o kterém každý arkádista sní. Je to jeden z takových těch TOP 5 automatů, které je prostě potřeba mít a málokdy se podaří je vůbec sehnat. Takže jsme na něj o to pyšnější.

Existují nějaké organizace lidí, co tyto automaty sbírají?

Víceméně v Americe (to je taková arkádová meka), hodně se arkáduje v Anglii, Dánsku, Holandsku, a tak dále. U nás něco jako arkádový portál vůbec neexistuje. Tady jsou spíše jen malosběratelé a podobně.

A ty jsi neuvažoval o založení něčeho takového?

Zvažovali jsme to. Kontaktovali mě kamarádi, kteří právě se sbíráním desek do herních automatů začínali. Měli jich několik a chtěli udělat nějakou organizaci, ale neměl jsem na to čas, protože v té době jsme chtěli uskutečnit tady ten zázrak a to se nám povedlo.

Jak to všechno vůbec začalo? Dočetl, jsem se, že automaty sbíráš už od roku 2005, kdy jsi si koupil automat Klax od Atari. Co tě přivedlo na myšlenku otevřít muzeum a nasbírat jich co nejvíc?

Já jsem samozřejmě prošel takovou hráčskou genezí, tím vývojem, ale pořád jsem nebyl úplně spokojený s tím, že si ty hry pamatuju, ale nemám je. Měl jsem v sobě takový vnitřní dluh, že ty hry znám ale žádnou z nich nemám v takové té sběratelské hodnotě. Tak jsem si vzpomněl, že existovaly staré cartridgové konzole (Nintendo NES atd.), což jsem si pořídil a s naprosto nostalgickým šílenstvím jsem na ně začal skupovat všechno, na co jsem si vzpomněl. Postupně mě to pak vzalo způsobem, že to dosáhlo naprosto šíleného rozměru, a takovým tím snem vždycky bylo vlastnit jeden arkádový automat pro doplněk, protože ten byl tehdy právě to nejlepší, co se z dané verze dalo sehnat. Dnes jsou sice různé předělávky ve flashi, na PC nebo Mac, ale tehdy nic takového nebylo, a tak jediná šance, jak to získat, bylo vlastnit ten automat, na kterých jsem samozřejmě jako dítě hrával. A jednoho dne se objevila rozumná nabídka za rozumnou cenu si pořídit Klaxe. Jak jsem si s ním hrál a opečovával ho, naprosto mě to pohltilo a musel jsem si sehnat ještě nějaký automat, a pak ještě deset, a pak se z toho stalo tohle šílenství. Nakonec to došlo tak daleko, že ty automaty nebylo kam dávat, takže to rozhodnutí nebylo o tom, co si ještě koupím, ale spíš jestli to všechno prodat, nebo vytvořit tohle muzeum. A tak jsme rádi, že ve spojení s hradem Červený Újezd se nám podařilo sehnat tento prostor.

A kde sháníte své automaty? V dnešní době se snad už ani nevyrábí.

Samozřejmě se vyrábí, ale hlavně pro japonský a částečně americký trh. To jsou ovšem už moderní, na PC postavené stroje, a to se nedá vůbec opravovat. Tady jsou to pořád jednoduché součástky, které se ještě relativně dají řešit. My to kupujeme převážně v aukcích, nebo když někdo přijde k nějakému automatu, že se mu válí třeba ve sklepě, tak se nám ozve, jestli bychom to chtěli a většinou za to nic nechtějí, protože ty automaty nefungují. A když fungují, tak za to zase chtějí 100 tisíc, což je samozřejmě nesmysl. Vozíme je ze světa, z Rakouska, Německa, z Polska i ze Slovenska. Těch ohlasů je čím dál víc a zájem podpořit naše muzeum, což je věc, která existovala v nějaké epoše a byla nahrazena něčím jiným, takže samo o sobě je to technický unikát, roste. Tyto automaty byly určeny k zábavě a hraní. Byla by škoda, kdyby se rozpadly někde uzavřených soukromých sbírkách, kde na nich nikdo ani nehraje. A proto se na všech našich automatech dá hrát. Samozřejmě jsme zvažovali koncept, kde je vystavíme někde za sklem, ale pokud by na nich lidi nemohli hrát, muzeum by bylo k ničemu. Pro ty staré automaty by to bylo samozřejmě vysvobození, protože některým se moc nelíbí, že musí ještě po třiceti letech fungovat, ale to se nedá nic dělat.

Nebojíš se, že muzeum časem ztratí na popularitě? Přece jen dnešní generace dětí už tyto herní automaty nepamatuje a nejsou z nich tak odvázaní jako starší hráči.

Já myslím, že ne, protože pro naši generaci třicátníků ty automaty vždycky budou takovou nostalgickou vzpomínkou. Zkrátka všechno, co je retro, prostě táhne a bude táhnout trvale. Každý přece vzpomíná, jak to bylo fajn, když byl mladý. Stejně jako generace našich rodičů a stejně jako my. Pro mě byla třeba zábava po škole s automaty zkrátka spojená a myslím, že právě na to si ty lidi vzpomínají, když přijdou k nám. Myšlenka, že je tu zase možnost si jít někam zahrát arkády, v nich zůstane. Pak se sem začínají vracet, z čehož máme samozřejmě obrovskou radost. My musíme jen počkat, než se nám jich začne vracet tolik, aby se toto muzeum stalo soběstačnějším. Z dlouhodobého hlediska se o to určitě nebojím. Musíme jen překlenout takové to období, než se to opravdu rozjede, než se ta zpráva, že takové muzeum tady je, k lidem dostane.

Zprávy o vašem muzeu se rozšířily celkem rychle mezi všechny možné magazíny. Míváte vysokou návštěvnost i mimo turnaje?

Neřekl bych, že vysokou návštěvnost. Přibližně chodí kolem dvaceti, pětadvaceti lidí za den. My jsme tady však denně schopni plně herně uspokojit 150 až 200 lidí, ačkoli kapacitu máme připravenou spíš na budoucnost, než na současnost.

Máš nějakou zajímavou historku z akcí?

Zajímavé jsou samy o sobě ty výkony hráčů, co tady předvádějí na turnajích. Zatím byly dva, teprve to zkoušíme, protože tyhle turnaje ještě nikdo nikdy nedělal. Je to takové unikum na těch originálních automatech. Na prvním turnaji bylo fantastické skóre Alberta Weskera (což je pseudonym), jak ve Street Fighteru, tak na Galaze (přes 400 tisíc) a dnes jsme tady měli borce, který hrál Dig Dug a taky předvedl naprosto fantastické skóre. To se nedá napodobit, už jen když někdo ukáže zápis v tabulce, tak to je nic proti tomu, když se poštěstí takového šílence vidět hrát. Všichni ostatní odcházejí po třech minutách a on tam v pohodě hraje dobrou půlhodinu a vůbec mu neschází životy. To je přímo neuvěřitelné. A my se to samozřejmě těmi turnaji snažíme rozhoupat, vytvořit nějaké to soutěžní prostředí, které tady v těch hernách nikdy nebývalo. Rozhodli jsme se vydat touto cestou a hodláme to rozvíjet. Na příště už máme vymyšlené další dva. Zároveň to chceme v tom našem programu kombinovat s nějakými kulturními akcemi, udělat například nějakou demo party a zavzpomínat si společně na minulost.

Proč právě Červený Újezd?

Zcela jednoduše proto, že rodiče shodou okolností tady vlastní pozemky a byla tu nevyužitá budova arény. To rozhodnutí bylo ovlivněno tím, že otec sám nevěděl, co s ní má dělat. Tady se dřív konaly různé koncerty rytířského charakteru a tak dále. Nicméně s krizí, která přišla na velké firmy, přestal být zájem o právě takový prostor na velké akce pro 400 až 500 lidí. Čili ten dům ztratil význam a bylo to jen o tom vymyslet, co tam dát, a tak jsme si vzpomněli, že by to mohlo vyřešit náš problém s místem. Na druhou stranu právě v tom je celý tento projekt těžký, protože musíme přesvědčit lidi, že když si chtějí zahrát nějakou arkádu, tak musí někam jet. Dnes si každý sedne na internet, něco si zapne a vůbec nemá potřebu se zvednout ze židle. A to my chceme zlomit. Aby si lidé vzpomněli, že když si dříve chtěli zahrát, museli sednout na bus a někam jet, to samé se jim může splnit tady. Stačí sednout na Pražskou 307 a přijet k nám.

Kam by jsi chtěl rozvíjet muzeum do budoucna? Co je jeho či tvým cílem?

Primárně, aby ty automaty běžely, aby vydělaly na sebe, zaplatilo to opravy a když bude zájem, tak bychom to rádi rozvíjeli a pokračovali. Stále rozšiřovat expozici automatů a zachovat tu klasickou generaci, tedy od prvních černobílých her až do nějaké půlky devadesátých let. Všechny tyto automaty bychom chtěli nějakým způsobem shromažďovat a udržovat je tady. A v době, kdy bude tato situace prostorově neúnosná tak i přesun někam na lepší adresu v Praze s nějakou už vytvořenou klientelou a trhem. Ale to je ještě před námi. Teď se soustředíme na to, abychom vymysleli nějaký pořádně nabitý program na příští rok.

Výborně. Děkuji mnohokrát za rozhovor a přeji mnoho úspěchů do budoucna. Ať se tobě i muzeu daří.

Já taky. Děkuji za rozhovor.

S pocitem uspokojení a s úsměvem na tváři se tedy s Honzou loučím a ještě odcházím vychutnat si do místní krčmy jedno z nejlepších piv, jaké jsem kdy pil. Poté už mě s otevřenou náručí uvítá Pražská 307, která mě veze zpátky domů.

Ačkoliv byl výlet do muzea zpočátku jen o dětských touhách, nyní musím přemýšlet. Přemýšlet nad tím, proč jsou tamní hry tak zábavné, daleko více než dnešní hry, které je svojí technickou kvalitou o mnoho převyšují. Tehdy totiž nebyl vizuální dojem to hlavní, nýbrž naprosto uhozená hratelnost, která vás fascinovala každým koutkem. Možná je to jen oslnění z dob minulých a dnešní generace dětí je nedokáže ocenit, přesto ve mně ale utkvěl pocit, že co do hratelnosti se mají i dnešní hry od svých předchůdců mnoho co učit. Není nic lepšího, než šlápnout na pedál a rozmáznout kojota, nebo se nechat vyhodit ze silnice jedoucím vlakem. Chytit do ruky pistolku a střílet armádu terminátorů nebo si vytáhnout Barta na ramena a s Homerem ruku v ruce skateboardem umlátit gangstery k smrti. Kdo ví, v čem se skrývá jejich kouzlo, ale z muzea jsem odcházel se zážitkem, který mi do dnes dala jen málokterá hra. Zkuste nad tím také popřemýšlet, až se vydáte do téhle kouzelné říše blikajících automatů. Určitě vám to mohu doporučit.

Autorka fotografií: Viktorie Hroncová

Více informací o muzeu naleznete na http://www.arcadehry.cz/

Protagonistický tým: zleva Věroslav Lenc, Michal Jakúbek, Jan Orna (Gerald Irschik na fotce bohužel chybí)

Fotogalerie:

Tento článek byl vydán Pondělí 26. září 2011 v 10.00 a byl zařazen do rubriky Pozvánky a reporty, Top Můžete navázat na odpovědi tohoto článku prostřednictvím zdroje RSS 2.0 Můžete zanechat odpověd, nebo vytvořit tzv. trackback z vaší vlastní stránky.