Víte, já věřím, že herní designer se z člověka nikdy nestane přes noc. Nejprve se jím narodit a poté se jím stát. Už jako malé dítě by měl začít vymýšlet jednoduché hry. Ne proto, že to po něm někdo chce, ale pro pobavení ostatních i sama sebe. Měl by sám poznat, že dokonalou hru stvoří pouze v případě, naučí-li se poslouchat srdce a používat mozek. Proč srdce? Devadesátá léta nebývají označována za zlatý věk počítačových her jenom tak. Autoři nebyli drženi pod krkem vydavateli a nemuseli spolupracovat s hordou dalších lidí, jejichž hloupým nápadům je někdy třeba čistě z obchodních důvodů ustoupit. Zkrátka své srdce mohli vložit do každé mechaniky, do každé věty a do každého pixelu. Udělali je přesně takové, jaké cítili, že by měli být. Při výrobě hry se snažili pobavit především sami sebe, tak jak to dělají spisovatelé při psaní románu, a to mělo na výsledek zásadní dopad. Tento článek se zaměří na výčet schopností, které by měl ideální game designer mít a přidružené obory, které by měl co nejlépe ovládnout.
Archív pro rubriku “Úvahy”
Čvc
20
2009
 
Jason Bay: Designing Games That Don’t SuckVydal Stefan Durmek v Reference, Tutoriály, workshopy, Úvahy
Dub
19
2009
Jaké jsou designerovy vyhlídky na pracovní postup? Kolik si vydělá?Vydal Stefan Durmek v Úvahy
Bře
22
2009
Jak se stát návrhářem herVydal Stefan Durmek v Game design, Tutoriály, workshopy, Úvahy
Připadá Vám, že každým rokem jsou si hry čím dál, tím více podobné? Neoriginální, bez nápadu? Dá se vypozorovat všestranný pokrok? Nestává se z nich díky nejnovějším technologiím jen atraktivní podívaná pro oko a sluch s pokulhávající hratelností a atmosférou? V krátké úvaze se pozastavím nad tím, proč by tomu tak skutečně mohlo být.
|
|
Vaším primárním úkolem, coby game designerů, je tvorba a péče o “game experience”, tedy o hráčův prožitek z hraní. Nehledě na to jaké mechaniky, technologie, estetiky nebo příběh máte k dispozici, vždycky to je celkový dojem, na čem záleží. Svým způsobem by se dalo říci, že obor game design není nic jiného než honba za vytvořením dokonalého zážitku z hraní. A to je zatraceně těžký úkol. V současné době jsou faktorem nejvíce limitující možnosti návrhářů technologie. Co se totiž vjemů týče, ideální game experience je k nerozeznání od reality a vyžaduje interakci s více smysly, než tomu je u klasických videoher.
Téma iterací mě v poslední době pohltilo jako temnota v hluboké jeskyni, a tak jsem neodolal a dal se do jeho čtení. A jak už u mě bývá zvykem – co je v cizím jazyce a stojí za přečtení, stojí i za přeložení, přináším vám další článek ze zahraničních luhů a hájů, jenž se mi podařilo opět za pomoci mých přátel (zejména Richarda Homoly) přeložit. Tentokrát se na téma iterací podíváte z poněkud jiného soudku – ze soudku obav a nevýhod samotné iterace.
Iterativní game design je jedna ze zásadních metod využívaných herními návrháři při balancování herních mechanik. Studium všech jejích principů mi trvalo bezmála rok a teprve když mi do sebe všechno pěkně zapadalo jsem se odhodlal ji aplikovat do praxe. Po nějakých čtyřech možná pěti dalších měsících musím říct, že metoda je neuvěřitelně účiná, jenom vyžaduje od svého designera neustálou péči a pozornost. A to stojí hodně času.
aneb jak navrhnout intuitivní herní mechanismy. Autorem tohoto článku je Jason Bay, který jej napsal pro Gamasutru. Potvrdil, že v jednoduchosti je síla a že pod svícnem je největší tma. Odhaluje zajímavý způsob jakým ladit interakce a připravovat vyvážené výzvy, proto jsem se rozhodl část jeho článku volně přeložit do češtiny.
Není divu, že článek z blogu Iana Fishe, který se objevil na gamasutře okamžitě vyvolas nesouhlas čtenářů. Autor v textu hořečně pláče nad neschopností single playerových her bránit se softwarovým pirátům a návrhem jeho řešení je zpřísnění postihů a hledání dalších klacků, které by se daly házet „nelegálním spotřebitelům“ pod nohy. Mám dojem, že tohle by nevedlo vůbec nikam. Už dávno totiž neplatí pravidlo „na hrubý pytel hrubá záplata“. Dnešní doba si prostě žádá strategické a nekonfliktní řešení. Média se schopností být šířená po internetu v tomto ohledu volí zaostalý přístup.
Přestože tyhle otázky nejspíš nefigurují na špici důvodů, kvůli kterým chcete design her dělat (děláte), bylo by pokrytecké tvrdit, že odpověď na ně vás nebude zajímat. Kromě věcí, o kterých není nutno mluvit, představují peníze Vaše možnosti se v oboru dále realizovat. Budete-li se chtít setkávat s developery na zahraničních happeninzích, účastnit se workshopů a kupovat si literaturu, o které česká knihupectví nikdy neslyšela, budete muset povětšinou obracet vlastní kapsu. Obecně lze říci, že kreativní profese bývají dobře placené, i zde však záleží na Vaší předchozí zkušenosti, jménu a prokazatelných schopnostech.
Hledáte-li odpověď na tuto otázku, máte zcela jistě svou představu jak by měla taková hra vypadat. Jste zapálení do možnosti hru stvořit a jejím prostřednictvím se vyjádřit. Už jenom tím splňujete podstatný předpoklad pro to, stát se profesionálním gamedesignerem. V následujících řádcích si povíme, co ještě si tahle profese žádá, dá-li se takový obor studovat nebo o způsobech prvního vklouznutí do herního průmyslu.
Příspěvky (RSS)