V dalším díle našeho seriálu o motivaci hráče se podíváme na význam a důležitost vnitřního smyslu her, jakožto zásadního elementu, určujícího kvalitu a sílu vnitřní motivace. Dozvíte se, jak ji ovlivňuje, proč a nezapomeneme ani na praktické způsoby, jak ji zohledňovat právě u designu her.
V minulém díle jsme se podívali především na základní rozdíly mezi vnitřní a vnější motivaci a její vztah ke hrám. Dozvěděli jsme se, že vnitřní motivace vzniká samovolně ve vhodném prostředí, je daleko kvalitnější a silnější než motivace vnější a že se zaměřuje především na kvalitu zážitku a míru obohacení vlastního já. Rovněž jsme probírali i vhodné prostředí k jejímu vzniku, jež zahrnovalo především možnost svobodné volby, sdílení a smysluplný a lákavý vnitřní smysl dané činnosti. A právě poslední ze zmíněných bodů bude tématem dnešního článku.
Smysl a motivace
Základem každé motivace je smysl. Právě ten je jedním z prvních a zároveň nejdůležitějších vlastností, jež vyhodnocujeme před samotným impulsem k akci. Postrádá-li daná činnost smysl, vznik jakékoli motivace je prakticky nemožný.
V případě vnější motivace jej dokáže přímo či nepřímo zastoupit vidina zisku a nabytí zdrojů z okolního světa. Takový smysl je také snadno uchopitelný a na první pohled zřejmý. Odměna pramenící z vnější motivace tak v sobě přináší velmi intenzivní, relativně snadno dosažitelný a okamžitý, leč krátkodobý pocit uspokojení.
Vnitřní motivace oproti tomu má svůj smysl často skrytý, velmi komplexní a je vyhodnocován z mnohonásobně většího množství úhlů pohledu. Díky tomu je také mnohem obtížněji uchopitelný a je velmi náročné jej odhalit a vědomě se na něj namotivovat, pokud vůbec pro nás osobně v rámci dané činnosti existuje.
Prakticky vždy nalézáme takový smysl ve vztahu k našemu vnitřnímu já. Jaké pocity nám daná činnost přinese? Jak nás obohatí? Co nás naučí? Jak přispěje k dosažení našich vlastních snů a cílů? V jakém směru nás vnitřně uspokojí? To jsou jen některé otázky, které si podvědomě klademe v zárodku vnitřní motivace.
Předpokládejme na moment, že vaším snem je založit úspěšné herní studio a přinášet lidem zábavné a zajímavé hry. Vše, co se týká her, vám najednou začne připadat zajímavé a lákavé. Jakákoliv činnost, která vás v tomto ohledu obohatí (ať už emočně či intelektuálně), pro vás bude mít smysl, bez ohledu na skutečné hmotné benefity z nich pramenící. To, na čem totiž v tuto chvíli skutečně záleží, jste vy, vaše osobnost a vaše vlastní sny a touhy.
Proč ale právě založení herního studia? Proč ne třeba světově proslulý kuchař, houslista nebo bavič? Vše se odvíjí od vašich osobních zkušeností a povahy. A právě zde se uzavírá kruh toho, co člověk dosud zažil, a toho, po čem touží. Sami si jistě dokážete představit, jak komplexní série myšlenek je pak zapotřebí k nalezení takového cíle.
Ačkoliv tedy cíl propůjčuje mnoha činnostem našeho života vnitřní smysl a význam, ještě to neznamená, že je skutečně vykonáme s chutí a vervou. Vnitřní motivace je sama o sobě velmi složitá, určena nepřeberným množstvím faktorů a silně individuální. Zdaleka tak nelze tvrdit, že cokoliv z uvedeného se stává pravidlem.
Je také zřejmé, že smysl vnitřně motivované činnosti má pro nás daleko hlubší a silnější význam, neboť je úzce propojen v mnohem větším množství a kvalitě s již existujícími zkušenostmi a potřebami člověka. Je tak znatelně obtížnější se jej vzdát a jsme ochotni čelit i náročnějším překážkám.
K dosažení takového snu je však zapotřebí často i mnoho dalších zdrojů, jako například auto, kapitál, pravidelný příjem a jiné. Abyste je získali, musíte v praxi často vykonávat činnosti, které jsou pro vás nezajímavé a nijak zvlášť vás neobohacují, ale jsou zkrátka nutné. V tu chvíli nastupuje vnější motivace a smysl dané činnosti je zacílen právě na ony zdroje. Je tedy vidět, že i v rámci vlastních snů a cílů se vnitřní a vnější motivace často vzájemně prolíná.
Mnohem horší situace navíc nastává ve chvíli, kdy nám podobný vnitřní cíl chybí a nic jiného než zdroje ve svém životě nedokážeme najít. Negativní vlivy vnější motivace pak na nás mají daleko silnější dopad a na vnějších motivech se stáváme až příliš závislými.
Zajímavé také je, že podobný princip nalézáme hned na několika úrovních myšlení v hierarchickém sledu. Od celoživotního snu založení herního studia se tak můžeme dostat přes vytvoření konkrétních her až ke čtení konkrétních knih a ani zde to zdaleka nekončí. Každý z těchto menších cílů v sobě skrývá svůj vlastní smysl, vlastní sérii motivů a činností a to až na ty nejzákladnější, společné masivnímu množství lidí. V reálném životě pak takových cílů, ať už větších či menších, míváme nepřeberné množství.
Právě to je jeden z důvodů, proč jsou hry tak silným zdrojem vnitřní motivace. Zaměřují totiž svůj smysl na ty nejzákladnější motivy, které si dokáže většina lidí podvědomě opodstatnit vůči celé řadě životních snů a cílů. Nejen díky tomu nás hraní her dokáže velmi intenzivně vtáhnout.
Řada těchto cílů totiž zahrnuje využití základních a vcelku obecných schopností a zkušeností. Například strategie typicky obsahují efektivní správu zdrojů a management, závodní hry zase vyžadují rychlé reflexy a RPG hry pro změnu rozvíjí empatii a obohacují širokou paletu pocitů. To vše přitom dokážeme snadno a často využít i v reálném životě při cestě za svým vlastním snem. Ne nadarmo tak lze nalézt úzkou vazbu mezi tím, co člověk zažil, po čem touží a jaké hry ho baví.
Svou roli ale hraje i tematické zasazení, inovativnost, síla zážitku, smysluplnost a jednoznačnost herních mechanik či mnoho dalšího. Vyváženým a lákavým vnitřním smyslem hry to zdaleka nekončí, ale to si necháme až do některého z příštích článků. Dostáváme se tak k prvním praktickým principům herního designu – jádru hry a elegantním mechanikám.
Jádro hry
Smysl hry je obvykle reprezentován právě jejím jádrem. Jde o základní činnost, obsaženou pokud možno v co největším množství herních mechanik, která rozvíjí a propůjčuje smysl všemu ostatnímu. Například v závodních hrách je to typicky sledování tratě, rychlosti auta a rychlé reagování na dynamicky se měnící podmínky jízdy.
Vzhledem k tomu, že jádro hry propůjčuje hře smysl, je zcela klíčové při rozhodnutí, zda hru hrát, nebo odložit. Musí proto být jasné, čisté, smysluplné a lákavé samo o sobě.
Typickým přístupem při vývoji her tak bývá co nejzákladnější prototyp, který co nejjednodušším způsobem obsáhne právě mechaniku jádra. Ta se pak vylepšuje až do bodu, kdy bude skutečně zábavná a neodolatelná pro naši cílovou skupinu. Teprve poté lze přidávat další mechaniky, které jádro hry obohatí zajímavým způsobem a znatelně tak prodlouží herní dobu.
Inspiraci v mechanikách jádra pak lze hledat prakticky kdekoli. Stačí jen pozorně sledovat své okolí. Mnoho činností každodenního života lidem připadá přirozeně zábavným, ač se to na první pohled nemusí zdát. Obvykle pomůže je pouze zasadit do vhodného motivujícího prostředí. Například párování ponožek je ve své podstatě zábava (stačí se podívat kolik lidí má rádo hry typu „spoj tři“), ale povinnost a každodenní rutina bez zpětné vazby, možnosti se zlepšovat a obohatit tak své vnitřní já, z ní činní nesmysluplnou nutnost, k níž máme pochopitelný odpor.
Existuje ale i řada jiných přístupů k jejich odhalení a analýze. Například Gregory Trefry ve své knize Casual Game Design představuje princip vzorců (či chcete-li způsobů) myšlení, které jsou pro mnoho lidí samy o sobě zábavným (párování, skládání, manažerování, socializování a jiné). Další autoři se zase snaží jít po samotné podstatě zábavy a hraní, ať už jej opodstatňují z hlediska biologického, historického či filozofického. Inspiraci lze hledat i mezi tradičními hračkami a jejich následným rozvinutím do herních mechanik. Na výběr je toho opravdu hodně.
Udělat ale jádro hry smysluplným a lákavým je velmi náročný proces, ne příliš vzdálený od řemesla. Vyžaduje ohromný cit, pozornost a smysl pro jednoduchost. Jeho kvalita a zábavnost je určena takovým množstvím faktorů, že by to vydalo ještě na několik článků, ne-li celou knihu. Účelem dnešního příspěvku je však pouze poukázat na vztah mezi vnitřní motivací a designem her. Spokojíme se tedy pro zatím i s málem a posuneme se dál, k elegantním mechanikám.
Elegantní mechaniky
Předpokládejme, že máte hotové jádro hry, natolik zábavné, že dokáže celé hře propůjčit zajímavý a lákavý smysl. Pravděpodobně se však po nějaké době (většinou vcelku krátké) dostanete do bodu, kdy pro vás přestane být vaše hra zajímavá. Mechanika jádra je totiž pro zábavnost hry sice zcela zásadní, ale jedno pravidlo je na celou hru přece jen málo.
Přidávání jakékoli další mechaniky je ovšem velmi nebezpečné. Každé další pravidlo totiž staví mechaniku jádra novému světlu a je zde velmi reálné riziko, že její smysluplnost a zábavnost bude roztříštěna. Je tedy třeba postupovat opatrně a citlivě, kousek po kousku. A právě princip elegantních mechanik je výborným pomocníkem.
Elegance v tomto kontextu znamená ve své podstatě vhodnost. V kontrastu s kuchařem, který by k delikátnímu tuňákovi rozhodně nepřidával sešívačku. Pouze s tím rozdílem, že v případě her je daleko obtížnější rozeznat, co se k sobě hodí, a co ne.
Například Arkanoid má svou mechaniku jádra postavenou na posouvání plošinky ve dvou směrech, přičemž cílem hráče je předvídat pohyb kuličky a být ve správný čas na správném místě. To vše za pomoci dvou tlačítek. Řekněme, že bychom chtěli takovou mechaniku udělat zajímavější přidáním bonusů.
Na výběr přitom máme hned z několika možností. Pro ilustraci myšlenky se podívejme na dvě kontrastní varianty. Mohli bychom například hráči zpřístupnit počítadlo zničených cihliček, které při dosažení svého maxima rozsvítí velké tlačítko a stisknutím mezerníku aktivuje jeden z náhodných bonusů. Mnohem elegantnější (a také tradičně známou) variantu je pak série náhodně padajících bonusů při rozbíjení cihliček, které hráč může sebrat naprosto stejným způsobem, jakým dosud ovládal celou hru – posunutím plošinky na správné místo.
Taková mechanika je daleko elegantnější hned z několika důvodů. Nemění od základu princip ovládání celé hry, využívá v maximální míře již existujících konceptů, propojuje je dohromady a vytváří tak zcela automaticky i řadu dynamických situací a element napětí (vzít bonus a riskovat ztrátu kuličky, nebo se raději soustředit na udržení životů?). Z hlediska vnitřní motivace tak základní smysl hry nejenže nerozbíjí, ale také razantně prohlubuje a zdůrazňuje.
Závěr
Ukázali jsme si, že smysl hry je úzce propojen s naším vlastním životem, našimi sny, touhami a naší vlastní motivací. Je zcela zásadní pro vznik zábavy a je třeba o něj důsledně a citlivě pečovat. Z celé skládanky nám však chybí ještě mnoho kousků a na opravdu kvalitní a zábavnou hru to ani zdaleka nestačí. V příštím článku se tedy podíváme na jeden z dalších faktorů vnitřní motivace – zajímavé prostředí a svobodnou volbu.
Pokud si nechcete nechat další článek ujít, můžete se přidat do naší stránky na Facebooku.
Příspěvky (RSS)