Na nedávném Adviku jsem byl poctěn možností přednášet fanouškům Indiana o motivaci, která nás táhne ke hraní her. Ač jsem odcházel s pocitem spokojenosti a radosti z úžasného a zvídavého publika, s odstupem času jsem nabýval stále silnějšího pocitu, že mnohé důležité věci nebyly vyřčeny. A protože se jedná o velmi rozsáhlou problematiku, rozhodl jsem se o tom napsat článek. Rád bych vás tedy pozval k malému výletu do světa vnitřní motivace.
Ti z vás, kteří byli na letošním Adviku a shlédli mou přednášku, se dnes pravděpodobně nedozví moc nového. Časem se možná objeví její záznam na Youtube kanálu pořadu Indian, avšak prozatím jsem se rozhodl pojmout dnešní článek spíše jako úvod do problematiky a příště se postupně pustíme do hlubších detailů herního designu. Pojďme tedy odstartovat úvodní otázkou: proč hrajeme hry?
Hry a zábava
Když se zeptáte běžného hráče na otázku, proč hraje hry, pravděpodobně vám odpoví způsobem vcelku očekávatelným. Uslyšíte odpovědi jako „protože mě baví“, „protože pro mě představují výzvu“, nebo „protože díky nim zažiji něco nového“. A že jsou to důvody vskutku pochopitelné a rozumné.
Snad každý hráč hraje hry, protože ho baví. A pokud ne, pravděpodobně to není pravidelný hráč a ke hraní ho táhne čirá zvědavost, ačkoliv o u hraní neudrží dlouho. Stále také platí, že ne každá hra je zábavná a zdaleka ne pro každého stejně.
Jsou tu ale i lidé, kteří milují výzvy, rádi překonávají sami sebe a právě hry pro ně mohou být dokonalým prostředkem. Ruku v ruce s tím jde i již zmiňovaná zábava ale právě ten pocit úspěchu ze zdolání překážky (leč jen ve virtuálním světě) je pro mnoho hráčů tím největším lákadlem. A ne zřídkakdy taková vášeň může zajít až do extrémů. Typickým příkladem je fanoušek extrémně těžkých her jako je například Super Meat Boy.
Vedle zábavy a radosti z překonání překážek často slýchávám také únik mimo realitu. Ne náhodou tyto hráče můžeme hledat u fanoušků RPG žánrů, které jsou postavené především na zážitcích z jiného světa. Nejsou to však čistě RPG hry, co drží prim v zábavě ze zkušenosti. Řada jiných her a žánrů nabízí zážitek a s ním i spojené pocity, které v reálném životě zkrátka nemáme možnost zažít.
Určitě jsem nevyjmenoval všechny důvody a myslím, že nakonec má stejně každý svou vlastní a osobitou motivaci ke hraní her. To ovšem není ani dnešním záměrem. My se totiž budeme ptát obecněji, a sice na to, co je společné všem těmto motivům – zábava.
Co je to zábava?
Touto otázkou se také dostáváme k podstatě dnešního článku – vnitřní motivaci, lidově známou spíše jako vášeň. Ať už je vaší vášní hra na kytaru, čtení knih, společný čas s přáteli nebo adrenalinové sporty, právě zábava je pocit, který je s ní úzce spjatý a je jedním z nejcharakterističtějších rysů vnitřní motivace. Obecně totiž platí, že každá vnitřně motivovaná činnost je zábavná a právě hry vytvářejí jedno z nejvhodnějších prostředí k jejímu vzniku.
Snad každý z nás již pocítil její pravý opak, vnější motivaci. Dnešní svět je jí natolik plný, že je téměř nemožné se jí vyhnout a často to ani není žádoucí. Měli bychom před ní ale být alespoň na pozoru a dokázat ji rozeznat. Pojďme se tedy podívat na pár základních rozdílů.
Síla prožitku a sebepojetí
Typická činnost poháněná vnější motivací je soustředěna na zdroje. Právě ty zde hrají obvykle největší roli při prvotním impulsu k akci. Vidina peněz, nového auta či dovolené patří mezi přímočaré a zřetelné zástupce vnějších motivů, avšak často se setkáme i s nepřímými motivy, jako dobrá známka ve škole, uznání či vyšší sociální status. Ty sice náš život na první pohled hmotně nijak neobohatí, avšak z dlouhodobého hlediska nám usnadní cestu k jejich získání a jsou přímo závislé na okolí, v němž žijeme. Nijak se tedy neliší od tradičních vnějších motivů.
Právě závislost na okolí je pro vnější motivaci velmi charakteristická. Uspokojení, pramenící z dané činnosti, nepochází z nás, nýbrž je přímo obsaženo v prostředí, v němž se pohybujeme. Pokud je z něj vyjmuto a není již žádný další způsob, jak jej získat, činnost samotná pro nás ztrácí smysl. Například pakliže se právě příslib peněz stane naším jediným a hlavním motivátorem, jejich náhlá absence nesniží jen naši motivaci k dané činnosti, nýbrž i náš pozitvní náhled na její smysluplnost. Ačkoli určitá míra sebekontroly a cíleného soustředění může prokazatelně její vliv zmírnit, obvykle jde jen o vědomé oprostění se od vnějších motivů směrem k vnitřní motivaci (na penězích mi nezáleží, stačí mi, že můžu dělat co mě baví).
Ačkoliv by se mohlo zdát, že vnější motivace člověku pouze škodí, ještě to neznamená, že v našem světě nemá své místo. Seberealizace patří k základním stavebním kamenům duševního zdraví a bez vnějších zdrojů je často velmi obtížná a mnohdy nereálná. Ve světě, kde se mísí sny a touhy mnoha různých lidí, často i takové, jenž si vzájemně odporují a kde právě zdroje rozhodují o tom, kdo dostane přednost, musíme často čelit činnostem, které bychom v ideálním případě nikdy dělat nechtěli, ale pro získání vlastních zdrojů je vykonávat zkrátka musíme. Právě ty nám totiž poskytnou tolik nutnou svobodu k jejich realizaci. Právě vnější motivace je pak tím, co nás v tuto chvíli zachráňuje, neboť umožňuje i zde navodit alespoň nějakou (leč zdaleka ne tak silnou) touhu a nadšení.
Vnitřní motivace je oproti tomu soustředěna na vlastní pocity a prožitek z činnosti samotné. Není striktně soustředěna do budoucnosti, nezhodnocuje potenciál materiálního zisku, ale pouze kvalitu zážitku a emoční hodnotu, o jakou obohatila náš charakter.
Přesto na svém okolí může být více či méně závislá. Právě sdílení a pocit jednoty s okolím je častou a důležitou součástí vnitřně motivované činnosti. Vášnivý houslista na koncertě před stovkami lidí je na konci svého vystoupení odkázán na své publikum. Pakliže mu nezatleskají, nezareagují podle jeho očekávání, bude pravděpodobně zklamán a demotivován a to i přesto, že jeho jedinou motivací bylo zahrát brilantní symfonii a potěšit svou hudbou spoustu dalších lidí. Právě reakce publika mu zde poskytuje tolik kýženou zpětnou vazbu a sebereflexi a je tím pádem také největším zdrojem emocí.
Důležitým rozdílem zde tedy není závislost na okolí, nýbrž směr, jakým je daný dominantní motiv soustředěn. Zatímco dovolená, uznání a nové auto jsou obvykle jen prostředkem k vyrovnání se s okolním světem a vytvoření ideálních podmínek k životu v něm, malba, hra na housle či adrenalinový sport jsou oproti tomu způsobem k vyrovnání se se sebou samotným. Dominantním motivem se pak stává obohacení vlastního já.
Spolupráce či kontrola?
„Když budeš hodný, dostaneš nové kolo. Když budeš zlobit, dostaneš zaracha.“ Podobnou větu každý z nás slyšel určitě už nejmíň stokrát. A právě snaha o kontrolu z ní dělá to, co na ní tolik nenávidíme. Otázky o smysluplnosti a nadužívání této takzvané metody cukru a biče však pro dnešek ponechám někomu jinému. Pro nás je důležité pouze rozeznat rozdíl mezi kontrolou a spoluprací z hlediska vnitřní motivace.
Vnější motivace vzhledem ke své povaze, je předurčena k tomu, aby flexibilně reagovala na své okolí. Pakliže někdo má to, co potřebujeme a my se bez toho nedokážeme obejít, kontrola držitelem je přirozeným důsledkem. I on sám je totiž motivován k tomu, aby ze svých současných zdrojů vytěžil co nejvíc.
Vnitřní motivace namísto toho kontrolu přímo vylučuje. Jde-li nám o samotný prožitek a rozvinutí vlastního já, kontrola okolím nám upírá možnost svobodné volby a těžko k něčemu takovému pak může dojít. Spolupráce je však o hledání kompromisů, vzájemné domluvě a snaze najít takové řešení, které umožní oběma překonat překážky co nejsnazším způsobem.
Opět je však třeba podotknout, že nic není černobílé a ani zde to není výjimkou. Často se totiž setkáme například i se spoluprací za účelem větší kontroly ostatních a mohli bychom se tak ptát, zda skutečnou motivací je obohatit vlastní charakter, nebo jen získat ještě více zdrojů. V reálném životě se oba rysy natolik protínají, že jen těžko bychom v tom nalezli jednoznačnost. Nám však prozatím postačí vědět, že svobodná vůle je pro vznik vnitřní motivace takřka zásadní.
Kouzlo prostředí
Nyní bychom se tedy mohli ptát, za jakých podmínek vnitřní motivace, tedy vášeň, vzniká. Je-li prostředkem ke vnější motivaci kontrola a omezení svobody, za jakých podmínek dochází k tomu, že se od těchto překážek dokážeme oprostit a soustředit se pouze na prožitek z činnosti samotné? Odpověď se neskrývá hluboko. Dostane-li člověk dostatečnou svobodu a ocitne se v prostředí, které ho neomezuje a nabízí vidinu osobně smysluplných a bohatých zážitků, dojde k ní zcela automaticky.
Právě vhodné prostředí je to nejdůležitější a taky to jediné, co pro její podnícení můžeme udělat. Vnitřní motivace je totiž soustředěna na své vlastní já, vlastní touhy, cíle a pocity a jakákoli snaha k jejich cílené změně dle soudu druhých, takový záměr bourá. Každý má však touhy jiné a potřebuje tak i jiné prostředí a právě zde nastává největší problém při snaze o jejím podnícení. Přistupovat ke každému absolutně individuálně a nezávisle na ostatních je totiž prakticky zcela nemožné.
Všichni jste jistě někdy pocítili, jaké to je být poháněn čirou vášní a tak také dobře víte, že jde o daleko silnější hnací motor činnosti. Je však mnoho aspektů běžného života, kde vášeň z naprosto přirozených důvodů ani nemůže vzniknout a není to tedy ani zdaleka důvod k opovržení vnější motivací.
Věřím tedy, že oba druhy motivace jsou pro náš život neméně důležité a měli bychom se snažit mezi nimi nalézt rovnováhu. Bez vnější motivace bychom nebyli schopní vykonávat leč důležité a nezbytné, přesto rutinní a povrchní činnosti každodenního života a bez kontroly bychom zase nebyli schopni zachovat nezbytný řád. Bez vášně se z nás však stává jen otrok svého okolí a ztrácíme tak naši vlastní individualitu. A právě hry nám nabízí jedno z nejvhodnějších prostředí k jejímu vzniku. Proč? O tom si povíme v příštím článku.
Příspěvky (RSS)
Jsem rád, že o tom přemýšlíš, ale nelíbí se mi to. Zhruba v polovině článku jsem musel zkontrolovat, jestli nejde o nějaký opravdu nepovedený překlad z angličtiny. Naneštěstí ne. Článek není česky. Nevadilo by to, kdyby to zároveň neplodilo nesmyslné věty a chyby v argumentaci, popřípadě úplné vynechání argumentace a návaznosti jednotlivých pasáží textu. Takhle se to vážně blbě čte.
Jedním příkladem za všechny budiž tahle věta: „Právě snaha vyrovnat se s materiálními aspekty okolního světa patří k základním potřebám člověka a je klíčová pro jeho přežití.“
Potřeba člověka je snaha. To není smysluplné sdělení. Nechápu nadužívání cizích slov. Materiální? Proč? Aspekt? Proč? Není to srozumitelnější, nenese to tu žádný „přesnější“ význam. Vůbec není jasné, co tou větou chceš sdělit, protože z okolního textu („Ač je této lidské vlastnosti často využíváno prostřednictvím dobře známé metody odměn a trestů a na první pohled by se mohlo zdát, že vnější motivace člověku pouze škodí, ještě to neznamená, že v našem světě nemá své místo.“) vyplývá, že daná věta má obhajovat vnější motivace, ale ona nic takového nedělá. Člověk jistě na okolním světě závisí a určitě se o svoje přežití musí starat tím, že své hmotné já nějak zaopatřuje, ale to docela určitě neznamená, že vnější motivace je k přežití nutná. Pocit hladu není vnější motivace. V podstatě se zdá, že najednou smísíš vnější motivaci (a v rámci ní závislost na lidech) s nutností starat se o svůj život. Vedení člověka k nepřirozené činnosti s životní nutností.
Nesnažím se teď vůbec vyjadřovat k obsahu článku, protože obsah je natolik rozostřený, že nabízí stovky různých významů a já jako čtenář musím spíš hádat. Snažím se ukázat, že používáš slova a vazby nejasně a nepřesně. Vede to ve výsledku až k dojmu, že možná sám nevíš, co přesně chceš sdělit, že to nemáš úplně ujasněné a že půlku článku říkáš jinými slovy neustále totéž.
Psát jasně a pěkně není snadné a neobejde se to bez klopýtání. První krok už jsi udělal, začal jsi psát, druhým krokem je zlepšení stavby textu.
Děkuji za příspěvek!:) S nadužíváním cizích slov a strohovostí textu mám obecně problémy, pokusím se na tom zapracovat. Díky za připomínku 🙂
Co se týká zmíněných nejasností, pokusím se alespoň dodatečně věci dovysvětlit:
– Snaha vyrovnat se s materiálními aspekty…snaha není potřeba, to máš jistě pravdu. Nicméně je to jedna z věcí, bez které se člověk dle mého názoru obejít nemůže. Materiál (například peníze) poskytují člověku svobodu kterou může využít k realizaci vlastních vnitřních cílů. Bez peněz a prostředků k jejich realizaci v rámci okolního světa tak zůstanou tyto cíle jen nereálným snem a duševní zdraví člověka tím výrazně trpí. Jsou proto důležité i pro „přežití“, neboť potřeby duševního zdraví se v mnoha ohledech od tradičního hladu příliš neliší – existují i prokazatelné případy kdy lidé dlouhodobě naprosto izolovaní v samotě nedokáží přežít i s dostatkem potravy.
Z toho důvodu i vnější motivace je pro člověka velmi důležitá, protože často musíme dělat věci, které bychom v ideálním případě nikdy dělat nechtěli (a vnitřní motivace tím pádem nemůže vzniknout), ale umožní nám získat onu zmíněnou materiální svobodu. Bez vnější motivace bychom nebyli schopni je vykonávat a vnitřně motivované cíle by opět zůstaly jen snem.
Samozřejmě existují i způsoby, jak se skrze vnitřně motivovanou činnost materiálně zaopatřit, ale cesta k nim obvykle není tak jednoduchá a v reálném životě prakticky vždy zahrnuje i věci, které bychom v rámci ní raději nevykonávali. Bez vnější motivace bychom je nebyli schopni nikdy vykonávat a v reálném životě tak ani prakticky fungovat – ve světe kde žije miliony dalších lidí a sny každého z nich si často vzájemně odporují. Svět bez vnější motivace je podle mě utopie a veselá idylka. Ač se o tom dodnes horlivě diskutuje.
Vnější motivaci s nutností starat se o svůj život tedy tím pádem mísím a zcela záměrně protože dle mého názoru skutečně je úzce provázaná. K činnostem, na kterých nám osobně záleží pro jejich samotnou podstatu a smysl se člověk dokáže vnitřně namotivovat ale řada z nich taková není a přesto je potřeba pro naše přežití – a v tu chvíli vnější motivace je tím, co nás „zachraňuje“
EDIT: Dodatečně jsem se pokusil některé části článku lépe zformulovat a vyjasnit. Doufám, že je nyní mnohem čitelnější a příjemnější 🙂
Jsem rád, že tě komentář nerozhněval. Dalo by se říct, že je jedno, jestli věci slučuješ, nebo ne, ale podstatné je dělat to jasně a rozlišeně, aby čtenář věděl, že to děláš, že o tom víš a že to má nějakou logickou stavbu.
Vezmu to dál jen velmi stručně. Lidé určitě mají tělesné, materiální, potřeby. Bez zajištění základních tělesných a fyziologických potřeb lze určitě vést jen těžko život, který by byl duševně uspokojivý. V téhle věci bych se nebál držet Maslowovy pyramidy potřeb. V současné době u většiny lidí „vyspělého“ světa zcela jistě souvisejí s takovýmhle zajišťováním základních potřeb peníze, protože právě ty většinou zajišťují přístup k pitné vodě a k potravě.
Z okovů podobných potřeb se z logiky věci nevymaníme nikdy, pokud budeme žít v tomhle nebo podobném společenském uspořádání. Vždy budeme závislí na těchto „vnějších“ faktorech, tedy například i na množství vydělaných peněz. Samozřejmě také platí, že dostatek peněz mi vedle základních potřeb zajišťuje i některé vyšší potřeby, které souvisejí s určitou seberealizací. Může se tedy možná říci, že mě mohou osvobodit z područí věcí, které dělat nechci.
Ale osvobození ještě není svobodou. Podobně závislost na penězích a tahle jejich funkce osvobození ještě není vnější motivací. Když se v souvislosti s vnější motivací mluví o penězích, skloňuje se navýšení platu a omezená účinnost takového kroku. Jedince to má vést k vyššímu a lepšímu výkonu činnosti. Takže když dostanu víc peněz za to, že volám každý den lidem a nabízím jim produkty, lze čekat, že prvních pár měsíců po navýšení to budu dělat s větším gustem a laskavostí v hlase. Asi toho také více stihnu a přesvědčím více zákazníků. Kdybych v nabízení produktů viděl smysl, byl bych vnitřně motivovaný a chtěl bych, aby každý můj hovor byl dokonalý, i kdybych za to dostával peněz o trochu méně. Je ovšem velmi nepravděpodobné, že bych i přes vnitřní motivaci takovou práci bral jako práci (nikoliv koníček), kdyby z ní peníze nebyly žádné. V takovém případě bych si asi musel najít jinou práci, která by mi peníze a tím i základní materiální potřeby zajistila. A tady je podle mě náš sporný bod. Tomuhle vyhledání práce by někdo mohl říkat vnější motivace, ale podle mě je to pouhá dobově podmíněná nutnost, podobně jako bylo kdysi nutné trávit většinu roku na poli – často téměř až vlastním poli. A právě na příkladu pole je dobře vidět, že to vnější motivace není, protože se k takové věci motivuji sám, leda by chtěl někdo tvrdit, že mě k tomu motivuje jídlo o sobě nebo něco podobného. Vychází to ze mě a z mých potřeb. Nikoliv z potřeb druhého člověka. Peníze jsou pak unikátní právě v tom, že se dají vyměnit za cokoliv a každý je chce. Stačí za určitou činnost nabízet peníze a on už se pro ni nějaký vykonavatel najde.
Zároveň mi nic nebrání věnovat se pro sebe smysluplné činnosti ve volném čase. Jistě je toho času málo, ale dělat to můžu. Na naší společnosti je, myslím si, velmi zajímavé, že všichni (lidi bez domova nevážím) pracují, a nikomu to nepřijde divné. V zásadě to znamená, že člověk se buď něčím pro sebe smysluplným živí, nebo to vykonává ve volném čase. Společnost, ve které věci fungovaly tak, že člověk byl materiálně zajištěný a pak byl svobodný a mohl si dělat, „co chtěl“, byla například ta antická v okolí Periklova života, ale je velmi příznačné, že to byla společnost otrokářská a že zde byl velký důraz na povinnosti obci. V podstatě to byla spíš taková totalitní svoboda.
Dál je asi potřeba říct, že vnitřně motivovaná činnost, jak jsem o ní slyšel já a jak jsem ji vždycky vnímal já, musí zahrnovat i věci nepříjemné. Velmi rád dělám hry a vidím v tom v určité podobě smysl, ale stejně mě to nezbavuje špatných pocitů z určitých činností, které s tím souvisejí. Někdy to to sice jsou činnosti vnějšího druhu, protože s okolím souvisejí, ale nejsou motivovaná z vnějšku, jakkoliv na něj ano. Závěrem bych tedy řekl, že bych rozlišoval vnější motivaci a motivaci na vnějšek. V zásadě se mi víc líbí dělení motivace a stimulace, kdy motivace je vždy od člověka, sleduje jeho vnitřní motivy – krátkodobé i dlouhodobé – zatímco stimulace se týká vnějších vlivů na jednání člověka, tj. stimulují ho k určitému chování a mohou být tedy i v rozporu s tím, co chce. Zvýšení platu mě může stimulovat k vykonání práce navíc. Dobrá večeře od manželky k opravdu perfektnímu úklidu. Ale jakákoliv večeře a jakékoliv peníze, to souvisí jen s dlouhodobým cílem přežít a přežít v peněžní společnosti, což jsou vnitřní motivy.
Každopádně skutečně nemám v úmyslu vyvracet existenci vnějších stimulů, které nutně existují už proto, že člověk je tvor společenský a stýká se s lidmi. Pouze bych zúžil dosah jejich nutnosti k přežití na vyšší potřeby člověka a na společenský kontakt, což souvisí. Podstatné přitom pro mě je, že společenský kontakt je z hlediska potřeb spíš věcí ducha a že často nesouvisí s penězi. … Mám dojem, že mi tu chybí něco na závěr, no, nevadí. Jsem unavený, už si nevzpomenu.
Tak jsem to vzal zase hopem. 😀 Snad je srozumitelné, co se mi nezdá a kde mám na věc odlišný pohled.