Tomáš Ciboch je dalším, kdo se jako autor článků připojuje k redakci Gamedesign.cz. Na svém blogu uveřejnil zamyšlení nad hrami ve vzdělávacím procesu, který sem rozhodně patří.
.
Tomáš Ciboch — Před nějakou dobou jsem obdržel pozvánku na mikrokonferenci / diskuzi na téma her a vzdělávání, pořádanou Janem Jirkovským a paní Haladovou v rámci EU programu Lifelong Learning Programme. Kromě toho, že celá akce proběhla v prostorách českého Googlu, kam bych šel klidně i na diskuzi o pletení jen abych se tam mohl podívat, tak mě téma her a vzdělávání už dlouho zajímá a vrtá mi hlavou, proto jsem pozvání ihned přijal.
.
Na konferenci se mluvilo primárně o vztahu školství a her, protože si myslím že školství se nerovná vzdělávání a čekal jsem že se budou více hledat alternativy ke škole, přesto na mě akce obrovsky zapůsobila a odcházel jsem s výjímečným pocitem toho, že jsem se zůčastnil něčeho o moc většího než jsem já sám a cítil jsem hrdost že se něčeho takového účastním.
.
Řeklo se toho mnoho a já nemám v úmyslu sepisovat report o tom, jak to celé probíhalo. Nechal jsem v sobě celou věc uzrát zhruba měsíc a tady chci sepsat to, co jsem si z akce odnesl a k čemu jsem po dlouhé době uzrávání myšlenek došel.
.
Shrnu tedy pár hlavních kladů a záporů (nebo háčků) podle mě, které mohou mít hry pro vzdělávání:
.
Klady
  1. Každý se učí jinou rychlostí a díky hře může každý postupovat vlastní rychlostí.
  2. Lide si pamatují informace, pokud jsou podávané formou příběhu a jsou spojené s emocí.
  3. Ve hře je bezpečné prostředí, je zde prostor pro experimentování bez následků do reálného života.
.
Zápory / háčky
  1. Lidé si vybírájí a hrají hry ve kterých jsou dobří (jsou stravitelné pro jejich mozek), takže nezlepšují moc svoje slabší stránky jen pilují ty silné. Což není vůbec špatně, ale znamená to že nelze zapojit různorodou skupinu lidí (např. třída ve škole) do jedné a té samé hry tak, aby bavila všechny.
  2. Časová efektivita, speciálně u videoher nemusí být vždy ideální. Hry spolknou hodně času v poměru toho kolik nás naučí (zase to ale může být kvalitněji než načtené z knížky)
  3. Ve snaze dokopat hráče k tomu, aby u hry strávil co nejvíce času, překypují externí motivací a externí motivace může mít spoustu vedlejších účinků, jako např. ztráta zájmu o obsah, nebo radost ze hry
.
Samozřejmě nelze říct, že se jedná jen o tyto body, ale tyto jsou pro mě asi nejzávažnější.
.
Jak je to teda se školstvím a hrami?
První věcí ke které jsem došel je to, že cesta videoher do školství nevede a pokud se nezmění školství, tak ani nepovede, jednoduše proto, že současná škola není vhodná platforma pro učení pomocí počítačové hry z několika důvodů.
  1. Školy nemají prostředky časové, ani finanční na zavedení tohoto způsobu učení
  2. Ve školství není nikdo, za kým byste svůj projekt mohli přinést a nabídnout.
  3. Účast ve hře musí být volitelná, pokud není tak hra nefunguje.
  4. Pokud je něco označené jako výukové, žáci k tomu tak i přistupují ( ja se říká učení je mučení)
  5. Vytvořit hru, aď výukovou nebo ne, je velmi nákladné v řádech staťisíců až milionů, a financování takových projektů např. ze školství je takřka nemožné.
.
To zní docela negativně že? Myslím že to přeci jen není tak slepá ulička jak se muže zdát, chce to jen podívat se na celou problematiku z jiného úhlu.
.
Pravdou totiž je že škola opravdu nepotřebuje videohry, i přes to že my, pro které jsou hry velkou částí života, bychom je tam tak strašně rádi viděli. Škola si potřebuje vyzobat ty třešničky, které nabízejí hry a díky kterým nám opravdu mohou pomoci s učením. Ale co to je?
.
Škola ze všeho nejvíc z her potřebuje k učení bezpečné prostředí, které by měla nabízet žákům už z principu.
Přestože se tak škola prezentuje, jako že se jedná o nácvik, nebo o přípravu na život, tak se jedná spíš o minové pole. Je dokázáno že stres paralizuje racionální myšlení, kreativitu a snižuje schopnosti se učit. Nebezpečí, které stres vytváří, poutá naši pozornost, a kvůli tomu se nejsme schopni soustředit na nic jiného.
.
Takového nebezpečí, které se promítá do reálného světa je tam hned několik:
 obavy z trestu rodičů
 obavy z komplikace s dostáním se na střední nebo vysokou školu
 obavy z nepřijetí skupinou spolužáku
 atd…
.
To jsou věci které ve hrách nejsou, proto se hrou můžeme učit mnohem lépe, protože je to jen “jako”.
.
Jaké jsou možnosti?
.
Když už by jsme chtěli dostat hry do škol, vidím nejlepší cestu přes hry v nedigitální formě.
Hru kterou si mohou zahrát žáci u stolu, na hřištích, ve skupinách i sami.
Mluvím o slovních a deskových hrách, něco k čemu stačí tužka a papír, nebo o larpech. Tady moji kolegové designéři, si myslím, že můžete udělat více pokroku než s jakoukoliv digitální hrou. Nabízí se tu obří možnosti ve hrách učící např. komunikační dovednosti, týmovou práci, finanční gramotnost, zvládání krizových situací a celá řada dalších dovedností, které jsou pro dnešní generaci lidí možná stonásobně důležitější než to, aby věděli co a kdy napsala Božena Němcová, nebo kolik dětí měla Marie Terezie, nebo jiný balast, který využijí maximálně při luštění křížovek.
.
Takové hry nemusejí být tak produkčně nákladné a zároveň mají téměř 100%ní přístupnost ke koncovému uživateli, zároveň poskytují téměř všechny klady her, a myslím si že i s větší efektivitou.
.
.
Jak na to?
 .
Taková hra by dle mě měla splňovat několik podmínek:
.
  1. musí nabízet opravdu bezpečný framework tzn. bez větších následků v reálném světě
  2. měla by nabízet možnosti k experimentování a nebýt striktně lineární
  3. neměla by být silně kompetitivní spíš podporovat spolupráci
  4. je třeba vždy mít na paměťi zda dochází ke zlepšování avatara nebo hráče
Pokud mě napadne více věcí tak je sem snad doplním, toto by měl být ale dobrá základ.
.
Myslím že to nakonec nedopadlo tak negativně jak by se zprvu mohlo zdát. Takže smysl to má. :)
.

Budu rád pokud mě někdo doplní, a nebo pokud to někoho inspiruje k nějakému takovému projektu(a dá mi o něm vědět). Článek není psán jako absolutní pravda, hlavně jak já to vidím, a také doufám že to vyzve někoho k vyjádření se k tématu za což budu jedině rád.

Odpovědi k “Hry a vzdělávání, má to smysl?”
  1. Likandro říká:

    Parádní článek. Jsem rád, že o tom někdo přemýšlí podobně. Často přemýšlím o zpracování učební látky do digitální podoby hry čistě proto, že je to zajímavé myšlenkové cvičení. Člověk vidí prakticky hned, že digitální hra není vhodná pro výuku, protože i zpracování velmi úzké látky dobře (například lenního systému) by vyžadovalo příliš mnoho času u hraní, pokud by to měl student opravdu zažít se všemi důsledky. Přečíst si deset stránek je rychlejší a obsažnější, jakkoliv méně zábavné. Každopádně největší neduh, který bych u podobných her pozoroval je určitá nedůvěra k obsahu, který tak získám. Nemůžeme věřit historickým filmům, většinou ani hrám s historickými prvky. Jsou značně nepřesné. Proč bych najednou měl věřit, že tahle mě něco naučí? Sice to vyřeší vyučující, ale přesto pořád není jisté, do jaké míry bude hráč schopný věc reflektovat a čemu všemu bude věřit. Zda vůbec bude schopný takové míry abstrakce. Celkově bych se připojil ke všem neduhům, které jsi uvedl.

    Alternativní cesta, kterou jsi popsal, je jistě dobrá pro určité činnosti, ale příklady ukazují, že to všechno směřuje ke společenským (práce v týmu, komunikace) a praktickým dovednostem (finanční gramotnost). To je určitě důležité, ale upřímně bych jen nerad viděl, aby školství vypadalo jenom takhle. Vědět kolik dětí měla Marie Terezie je z větší části zbytečné (ačkoliv jako příklad demografické situace v době osvícenství ve vyšších kruzích už to tak zbytečné být nemusí), ale vědět, že to byla osvícenská panovnice, co osvícenství je, jak se ideově liší od renesance a klasicismu, jaké přineslo klady, jaké přineslo zápory a co že to jsou reformy osvícenského absolutismu, to by podle mě lidé měli vědět, jestliže se chtějí orientovat nejen v dějinách, ale i ve výrocích různých redaktorů, komentátorů současného dění a politických činitelů. Takovým figurám jako “Již staří Řekové věděli…,” nebo “Našim křesťanským kulturním kořenům vděčíme za…,” popřípadě i takové věci jako: “Ve středověku měli lidi o hodně víc dětí,” nebo: “Byla nižší rozvodovost, takže si byli věrnější” hodně lidí podlehne v domnění, že to něco znamená. Všechno to jsou věci, které slýchám často, čtu často, ale že jsou to tvrzení problematická, to se nenaučím díky hře, která zlepšuje moje dovednosti, ale kvůli tomu že znám dějiny v určitých souvislostech a tuším, odkud jdeme. To samozřejmě vyžaduje určitou kapacitu paměti, myšlení v souvislostech, schopnost abstrakce, to asi lze trénovat do určité míry u hry, ale hra mi vědomosti nedá.

    Podobně mě hra nenaučí najít v odborném textu to podstatné. Nenaučí mě ze tří set stránek udělat stránek deset, na kterých bude zaznamenáno vše důležité včetně důležitých kroků argumentace. Pravděpodobně mě ani nenaučí píli a trpělivosti, která je ke studiu z knih potřeba. Atd. To co vnímám jako vzdělání, to mě nenaučily hry, popřípadě (v případě například překladových seminářů) tvořily jen malé procento času, jakkoliv plodného, to podstatné byla práce: sedět doma na zadku a věnovat se práci s textem, tedy se slovem, rozumem a myšlením; a zapálený výklad vyučujícího. Důležité pro mě je, že čím jsem dál v takovémhle vzdělání a ve zlepšování takových dovedností a takovouhle cestou, tím snazší je pro mě naučit se věci nové. Nepotřebuji na to následně hru. Podle mě by tedy hry ve vzdělání měly být jen na nižším stupni a postupně by měly ubývat a objevovat se spíš výjimečně, protože je pravdou, že si lidé občas hrají rádi.

    Co potom vidím jako podstatnější cestu pro hry ve vzdělání, než jsou přímo hry jakéhokoliv typu, jsou systémy odměňování ve hře. U nás na fakultě (Fakulta humanitních studií) máme určitou skupinu předmětů, které spadají do kategorie Úvodní kurzy a cykly. Jsou vhodné pro prváky. Je na nich zajímavé, že většina kurzů v této kategorii se plní tak, že člověk postupně během semestru získává body. Na jeden kurz je potřeba třicet bodů. Získat se dají různě. Aktivita na přednášce (jeden bodík). Referát na doporučované knihy. Reflexe přednášky obohacená o další průzkum zdrojů. Popřípadě test, za který není známka, ale body. Počet bodů z jedné práce se sice rovná určité dílčí známce, ale člověk i při špatném výsledku nemusí mít strach, že neuspěje, protože vždycky může získat body jinde a kurz splnit alespoň dobře. Navíc je na něm, za co body získá. Může psát reflexe na přednášky, které ho nadchly, a podle kvality zpracování získá určitý počet bodů. Někdy je maximum 5, někdy 8. Nebo může udělat referát na knihu, kterou si sám vybere (podle obtížnosti knihy body 5, 10, 15, 20). Zpravidla většina lidí nedostává maximum, a hlavně z počátku dostává málo, protože to ještě neumí. Hodnocení je také doprovozeno krátkým komentářem. Minimálně během prvního semestru takový systém funguje výborně, protože člověk vidí, že se zlepšuje (získává víc bodů za činnosti) a vidí, jak postupně plní kurz. Zdá se mi to analogické tomu, jak hra stimuluje hráče a jak mu dává určitou svobodu v tom, co bude dělat, čímž se činnost stává mnohem smysluplnější, navíc je tu stále pocit naděje, i když se to třeba dvakrát pokazí. Navíc má studijní činnost mnohem více a mnohem jasnější odezvu, než jsou abstraktní známky. Když mám pětku, nevím, co to znamená. Když mám dva body z dvaceti, je to mnohem jasnější a víc nasnadě. Pokud jsou de facto jen body, nezapadnou za známkovým hodnocením jako body na předku písemky. Navíc lze i výborný výsledek doprovodit komentářem, který může ty relativně nejlepší studenty v jejich úsilí posunout dále nebo jim ukázat další směr, kterým by se mohla jejich činnost ubírat. Myslím si po takové zkušenosti, že podstatnější je změna systému hodnocení studentů a změna v tématech, kterými se studenti mohou zabývat – měli by mít určitou svobodu vybrat si v rámci užších tématických skupin. Podle mě by to dalo všem mnohem víc, bylo by to zábavnější a soutěživost mezi studenty by se mohla promítat v tak výborné věci jako je otázka: “Kolik už máš bodů?” A když jich mám málo a chci někoho dohnat, jednoduše můžu přes týden sednout, věnovat se knize a získat body. Je to svobodnější, zábavnější a smysluplnější než pouhé: “Za týden máme písemku z posledních deseti hodin,” nebo “Paní učitelko, na dnešek jsem se to našrotil, vyzkoušejte mě.”

    Je to dlouhé, za to se omlouvám, ale snad se to nechá přečíst, tedy tolik za mě.

  2. Tomáš Ciboch říká:

    Ahoj Likandro,

    těší mě, že můj článek na někoho zapůsobil natolik, že k němu napsal delší komentář než byl vlastně můj článek. :D Doufám že se nebudeš zlobit za mou co do počtu znaků skromnější odpověď, ale věřím, že tě i tak uspokojí.

    Chci znovu dodat, že můj článek je hodně obecný a nelze předpokládat, že tyto principy nejsou aplikovatelné na 100% možných případů.

    Každopádně, z druhého a třetího odstavce je zřejmé, že jsi pochopil můj článek jako alternativu současného školství. Tak to ale myšleno nebylo, záměr byl spíš obohatit aktuální vzdělávací systém. Moje varianta se s ničím co popisuješ nevylučuje, ovšem je dobré si uvědomit že to co popisuješ je čistě z tvého pohledu a z tvé osobní zkušenosti. Takže přečíst 10 stránek nemusí být vždy tak rychlé a zároveň tak efektivní, pro úplně všechny. Osobně vidím cestu právě v rozmanitosti možností jak k výsledným informacím dojit.

    Snažil jsem se článek psát tak, aby byl co nejméně kontroverzní, protože už tak toto téma bude popichovat spoustu lidí. Jediná věc o kterou jsem se vědomě v článku otřel, byla Marie Terezie a vidím že se mi to vrátilo jako bumerang. Samozřejmě že pro někoho může být Marie Terezie důležitá, a daná informace pro něho může mít určitou hodnotu, ovšem většině lidí to bude v životě maximálně k luštění křížovek. Škola by podle mě v tomto ohledu měla sloužit jako rozcestník, a dávat lidem ochutnat, to co by je mohlo zajímat. Máš rád Marii Terezii ? OK, nebudeme do tebe tlačit Periodickou soustavu prvků.

    To co popisuješ v posledním odstavci je super, netušil jsem, že někdo bude tak pokrokový v naší zpátečnické republice, aby podobný systém použil. Nicméně, to také může mít svá slepá místa, protože to nevede několika cestami ke stejným znalostem, ale několika cestami ke stejnému titulu. Určitě to ale vidím jako mnohlem lepší řešení než školní filatelismus , aneb sbírání známek. Pokud tě zajímá víc o podobných principech ve školství, doporučím ti hledat okolo školy Summerhill, která dokazuje, že už malé děti se dokážou svobodně a smysluplně rozhodovat a navíc pro ně není “učení mučení”.

  3. Likandro říká:

    Ahoj,

    holt píšu dlouze. :D Na Krevetě už je to teď skoro zvykem u všech, tak mi to většinou ani nepřijde.

    Každopádně máš pravdu, že jsem to vzal jako alternativu, což z textu nevyplývalo a byl tam neuvědomělý předsudek, protože v souvislosti s podobnými věcmi jsem to vždy jako alternativu slyšel. Tedy děkuji za upozornění a uvedení věcí na pravou míru. S možností brát to jako obohacení jsem přímo souhlasil a proti té nic nemám.

    Dál už je to skutečně spíš věc pohledu na vzdělávání, což je trochu jiná diskuse. Nemám Marii Terezii nijak v oblibě, hájil jsem tam spíš názor určitého základu, který by měli poznat za život všichni (na středním stupni vzdělání). To je možná naše největší “neshoda”. :D Nicméně je pravda, že vycházím ze své zkušenosti a docela jistě na to někdy zapomenu. I když zrovna deset stránek byl odkaz na bod 2: “… Hry spolknou hodně času v poměru toho kolik nás naučí (zase to ale může být kvalitněji než načtené z knížky),” pravda, vyjádřený jednostranně.

    Takže bych do určité míry nesouhlasil se školou jako s křižovatkou. Určitě je dobré vybrat si směr co nejdříve, ale minimálně zprvu to chce nějakým způsobem poznat všechny. Že je aktuální způsob špatný, to je něco jiného. Myslím, že i z chemie kterou jsem moc nemusel, jsem si mohl odnést mnohem víc, kdyby se učila smysluplně a ne jako memorování jiných údajů než se memorují v dějepise. Tohle ale není věc, kterou by vyřešilo zavedení her do výuky, obávám se.

    Pokud jde o historii fakulty, bylo tam pokrokových věcí víc, ale s přizpůsobením se Universitě Karlově odpadají stále další. Co se slabého místa týká, musím v podstatě nesouhlasit s tím, že je to slabé místo. Z povahy bakalářského liberálního studia je to zcela ospravedlnitelné, i když např. pro technicky zaměřenou fakultu by se musel systém mírně upravit. Je ale nutné říct, že množství literatury a přednášek z UKC je omezené, takže studenti, kteří si z povinně volitelných kurzů vyberou těch několik, co spadá do téhle škatulky (asi 7-10? za 2 kredity), se většinou nutně seznámí s podobnými informacemi. Zároveň to nemění nic na tom, že studenty čeká v prvním roce studia šest povinných zkoušek z předepsané literatury a z přednášek (mimo dalších povinností), pozdější zaměření např. na filosofii zároveň studenta neosvobozuje z vykonání povinných zkoušek – z jazykové (překlad odborného textu 50ns + certifikovaná zkouška / 100ns), historické, společenskovědní (antropologie, sociologie, ekonomie, psychologie + návrh výzkumu). Jak už jsem ale psal, studium je liberální, takže co si člověk vezme za povinně volitelné předměty, to je ryze na něm. Nese za své vzdělání odpovědnost. Více méně to odpovídá jak tvojí představě školy jako rozcestníku (vzpomenu si na výrok jedné slečny: “Vlastně jsem tu poprvé zjistila, co by mě mohlo z těch oborů zajímat dál a co je kvalitní literatura a stojí za přečtení”), tak mojí představě určitého společného základu.

    V podstatě, když se na to dívám, se v tom obecném asi shodneme. Oba bychom rádi viděli jak svobodu ve vzdělání, tak určité pevné body, které ho provázejí a které vedou k určitým dovednostem (pokud si připomínku o cestách k titulu takhle vykládám dobře). Ale rozcházíme se v určení toho, co těmi pevnými body je a co je pro jejich určení stěžejní.

    O Summerhill jsem něco málo slyšel, ale zkusím na to kouknout více. Díky za tip. :)

  4.  
Zanechej komentář

K zanechání komentáře ke článku musíte být přihlášen. Přihlásit »